Konec francouzského tažení (diorama)

21.01.2008, 08:04, Václav Bužek

Paříž, srpen 1944.

Děva se opírá o lucernu a točí kabelkou. Na domě je cedulka s názvem
ulice „Place Pigalle“. Z blízkého nočního podniku občas vypadne
skupinka opilců. Dveře se rozlítnou, na chodník se vyhrnou vojáci


„Salut jeune homme, veux-tu t’amuser? Faire amour?“
„Kdepak amúr holka, kdepak ženom, já už jsem dědek. Čekám tady
na našeho pana poručíka. Lajtnant, kapišto?“ ukáže fajfkou do
okna v prvním poschodí.
„Ah, lieutenant,“ pochopí děvče a zasměje se.
„Ajne štunde. Yn ér.“ Ukáže na hodinky. „Už by tady měl být.
Jindy sotva stačím vykouřit fajfku. Dneska se zdržel. Říkal, že
sem jedem naposledy. Dokonce s sebou vezl kytku. S kytkou do bordelu,
představ si to! Všichni už se pakujou. Kde jsou ty časy – dřív
jsme sem jezdili autem. Sitroán traksion, rozumíš, sedadla ve světlý
kůži.“
„Oui, oui, Citroën Traction Avant,“ přikývne děvče.
„Teď už není nic. Padesáns. Kajn benzin. Nemáme ani žrádlo pro
koně,“ zahledí se zamyšleně na kouřící kobylinec. „Kaput.
Všechno jde do kopru.“
Dívka mlčí a vytáhne gauloisku. Saniťák se k ní nakloní a připálí
jí.
„Brzo budeš kouřit lakystrajk. Přijdou Američani,“ ukáže bradou
k jihu. „Emerikén, keml. Najlon. A já... já už budu brzo doma
v Roketnici. Rochlitz an der Iser. Možná ještě stihnu pokosit louky...
Ráno vstanu brzo, vezmu si s sebou krajíc chleba s máslem a džbánek
čerstvě nadojeného mléka. To víš, kosit musíš brzo, dokud je
rosa. Džbánek si dám do stínu k potoku. Hytnbach se jmenuje, Huťský
potok. Jsou v něm pstruzi, forel, takhle velký,“ ukazuje saniťák.
„Chytal jsem je do ruky už jako kluk. Pak jsem je odnesl mamince.
Maminka mi říkala Jozífku, ty už bys uživil rodinu. Říkala mi
Jozífku. Pro tátu jsem byl Sepp. Žozef,“ ukáže na sebe troubelí.
„Janine,“ představí se děvče. Myšlenky na získání kunčofta
se už dávno vzdala a se zájmem poslouchá tu divnou řeč.
„Žanyn. Bo nom. Janička. Mám vnučku Janičku. Tři vnuky a dvě
vnučky. Měli jsme dva syni, ale oba nám je vzala válka. Padli na
východě...,“ začne šátrat v kapsách a hledá kapesník. „Teď
mi ještě vlezl kouř do oka... Kdo mi pomůže ty louky posekat, no
řekni? Pytén gér, zkurvená válka.“
„Oui, putaine guerre,“ přikývne Janine.
Znovu se hlučně rozletí dveře od bordelu. Nálada začíná opadat
a zpívá se: ... mais vous pleurez, milord...
Janine podá Jozífkovi kapesníček, a ten se hlučně vysmrká.